Šíří se nám tu takový ošklivý nepěkná věc. Proslýchá se, že podnikatelé chtějí zruinovat stát. Tak si zkusíme udělat trochu jasno v tom, kdo je to stát, co pro něj podnikatelé znamenají a proč je dobré jim pomoci.
Text je, bohužel, delší, ale problematika není jednoduchá a pro pochopení její podstaty je potřeba navnímat mnoho souvislostí. Cílem textu je přiblížit a co možná nejjednodušeji vysvětlit problematiku a souvislosti i těm, kteří nemají zkušenosti s podnikáním a zatím nepronikli do tajů tržního hospodářství.
Níže uváděná čísla jsou přibližná, ale vycházejí z reálného základu – vztahují se k roku 2019. Vysvětlení níže uváděných výrazů nemusí být 100% přesné, ale mou snahou byla maximální srozumitelnost textu. Nejde o odborný text.
Slovníček
Zaměstnavatel je fyzická, nebo právnická osoba, která zaměstnává fyzické osoby. Zaměstnavatelem může být podnikatel, fyzická osoba, nebo stát prostřednictvím organizačních složek státu, územně správních jednotek (obce, kraje) a jim podřízených organizací.
Zaměstnanec je osoba, která je na základě smlouvy zaměstnána a za svůj pracovní úkon od zaměstnavatele dostává pravidelnou mzdu. Zaměstnanec nenese žádné podnikatelské riziko – mzdu dostává bez ohledu na aktuální situaci na trhu, množství a stav zakázek, nebo ekonomickou situaci zaměstnavatele.
Podnikatel je podnikající fyzická, nebo právnická osoba vykonávající soustavně a samostatně činnosti za účelem dosažení zisku. Podnikatel odpovídá za chod podniku, nese veškerá podnikatelská rizika a ručí veškerým svým majetkem. Podnikatelem jste bez ohledu na právní formu, velikost podnikání nebo počet zaměstnanců. Pojem podnikatel tedy neurčuje, zda jde o člověka, nebo o firmu.
Osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) / živnostník je podnikající fyzická osoba – podnikatel, který si na podnikání nezaložil obchodní společnost, ale podniká na své vlastní jméno. Nese veškeré podnikatelské riziko, za podnikání ručí veškerým svým majetkem včetně toho osobního. Zisk z podnikání je jeho osobním příjmem. Zisk z podnikání u OSVČ je tedy ekvivalentem mzdy u zaměstnance, současně ale slouží i k dalšímu rozvoji podnikání. V principu může jít i o obří firmu s mnohamilionovým obratem a nespočtem zaměstnanců, obvykle jde ale spíše o menší podniky.
Obchodní společnost / obchodní korporace je podnikající právnická osoba – lidově firma. Nejčastější formy jsou společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost. Společnost nese veškeré podnikatelské riziko, za podnikání ručí veškerým svým majetkem. Zisk společnost používá obvykle pro tvorbu rezerv, svůj další rozvoj a výplatu odměny vlastníkům, kteří do společnosti investovali. Vlastníky společností mohou být jak české tak i zahraniční fyzické i právnické osoby nebo stát.
Obrat vyjadřuje veškerý příjem, který firmou proteče za časovou jednotku. Někdy se označuje jako tržby, výnosy, nebo příjmy. Jde o souhrn toho, co zákazníci zaplatili za zboží nebo služby. Obrat je v podstatě ekonomický ukazatel, v žádném případě nejde o částku, kterou má podnikatel k dispozici a může s ní volně nakládat.
Zisk je obrat po odečtení nákladů. Ze zisku je nutné zaplatit daně. Teprve se zbylými penězi může podnikatel volně nakládat. Pokud jsou náklady podnikatele vyšší než příjmy, jde o ztrátu. Že je podnikatel ve ztrátě, nemusí vždy znamenat, že se mu nedaří. Do ztráty se může dostat například vlivem investic do rozvoje podniku, vývoje nových produktů, rekonstrukce, nákupu nových strojů atp.
Náklady jsou součtem všech výdajů, které je nutné vynaložit na dosažení, zajištění a udržení zisku. V podstatě jde o vše, co musí podnikatel platit, aby firma fungovala jak má. Především jde o nákup zboží, výrobků a služeb, mzdové náklady, odvody státu, nájmy, pojištění, splátky úvěrů a další. Pro vytvoření zisku je potřeba mít obrat (příjmy) vyšší než náklady (výdaje).
“Dát si něco do nákladů” je kouzelná formule obvykle zcestně poukazující na to, že když si dá podnikatel něco do nákladů, má to vlastně zdarma. Aby si ale mohli podnikatelé dát něco do nákladů, znamená to, že si na to nejprve museli vydělat, nebo půjčit a teprve potom si to mohli koupit. Nákupem se jim sníží zisk a z něj vypočtená daň. Mezi okamžikem nákupu a platbou daně může být rozestup až 1,5 roku (nákup 1.1., platba daně k 30.6. následujícího roku), takže nemá příliš smysl nákup označovat jako ušetřené peníze, přestože nakonec k jisté úspoře dojít může.
Příklad: Pokud si dám do nákladů něco za 1.000 Kč, znamená to, že při nákupu musím zaplatit 1.000 Kč, které jsem si předtím vydělal, nebo půjčil a pokud na konci roku dosáhnu zisku, zaplatím následující rok daň nižší o 150 Kč v případě živnostníka (15% daň), nebo o 190 Kč v případě společnosti (19% daň).
Obchodní riziko nesou pouze podnikatelé. Podnikání může být ovlivněno situací na trhu, podnikatelským záměrem, rozhodnutími podnikatele, či dalšími vlivy. Zjednodušeně jde o to, že podnikatel nese veškerou odpovědnost za své činy a svá rozhodnutí, případně za činy a rozhodnutí svých zaměstnanců a je plně odkázán na situaci na trhu a zájem zákazníků o jeho produkty a služby, přičemž nemá žádnou jistotu současných ani budoucích příjmů.
Insolvence / platební neschopnost je stav, kdy má podnikatel vůli dostát svým závazkům, ale nemá k tomu prostředky, takže není schopen to učinit včas a v plném rozsahu. Jde o situaci, kdy chce podnikatel platit své náklady (faktury, splátky, mzdy, odvody…), ale nemá na to peníze.
Druhotná platební neschopnost je platební neschopnost podnikatele způsobená tím, že nedostal zaplaceno. Jde tedy o situaci, kdy čekám na peníze, které mi měl někdo zaplatit, ale dosud je nezaplatil a proto já nemůžu zaplatit někomu dalšímu.
Bankrot / úpadek je stav, kdy je podnikatel delší dobu v insolvenci nebo když je podnikatel předlužený, tedy jeho dluhy převyšují jeho majetek. Řešením úpadku je konkurs, reorganizace, nebo oddlužení podnikatele.
Stát a občané
Česká republika má cca 10,5 milionu obyvatel – občanů. Z toho zhruba polovina je ekonomicky neaktivní, jde především o děti, studenty a důchodce. Druhou polovinou tvoří osoby ekonomicky aktivní, tedy zaměstnanci, živnostníci a nezaměstnaní. Všichni občané společně tvoří stát, tedy základní územní mocenskou jednotku, jejíž instituce disponují mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti a na kterou občané přenesli některé kompetence jako vzdělávání, obrana atd. Veřejná správa státu probíhá prostřednictvím státní správy, místní samosprávy, případně prostřednictvím jimi zřizovaných organizací.
Stát má nemalé náklady, protože vyplácí sociální dávky, důchody, platí zdravotní pojištění za část obyvatel (především děti a důchodci) a současně nemalou část lidí sám zaměstnává, aby zajistil samotný chod státu. Peníze stát získává hlavně z daní, poplatků a sociálního a zdravotního pojištění, které vybírá od zaměstnanců a podnikatelů.
Stát zamstátěstnáva cca 500.000 zaměstnanců (učitelé, lékaři, hasiči, policisté, vojáci, úředníci, politici…), podnikatelé zaměstnávají cca 4.000.000 zaměstnanců (všichni zaměstnanci nepracující přímo pro stát) a živnostníků s hlavní činností je cca 600.000. Díky extrémně nízké míře nezaměstnanosti bylo v ČR na konci roku 2019 pouze cca 250.000 nezaměstnaných. Důchodců je cca 2.500.000. Dětí a studentů je cca 2.250.000.
Na státu tedy přímo závisí cca 3,5 milionu lidí, z toho je 500.000 zaměstnanců, 2.500.000 důchodců, 250.000 nezaměstnaných a k tomu další lidé pobírající sociální dávky.
Děti a studenti většinou závisí na svých rodičích – zaměstnancích nebo podnikatelích.
Zbývá skupina obyvatel, kterou můžeme nazvat “soukromý sektor”. Ten tvoří podnikatelé a jejich zaměstnanci. Cca 500.000 společností a 600.000 živnostníků zaměstnává dohromady cca 4.000.000 zaměstnanců. Celkem jde o 4.600.000 občanů (zaměstnanci + živnostníci).
Pokud vyjdeme z předpokladu, že děti a studenti závisí na svých rodičích a vezmeme v úvahu, že soukromý sektor zaměstnává 4,5 mil občanů a stát 0,5 mil, čili jednu desetinu, můžeme předpokládat, že v podobném poměru budou i počty dětí “závisejících” na soukromém a veřejném sektoru. Na soukromý sektor tak připadají 2 miliony dětí, na zaměstnance ve veřejném jich připadá 250 tisíc. Analogicky můžeme ještě rozdělit deti v soukromém sektoru, což vychází cca na 1,75 milionu dětí zaměstnanců a 250 tisíc dětí živnostníků.
Součtem rodičů a jejich dětí dojdeme k tomu, že na soukromém sektoru závisí cca 6,6 milionu občanů, na státu závisí cca 3,75 milionu občanů. Pokud vynecháme ekonomicky neaktivní část obyvatel, která přímo závisí na státu (většinou důchodci) a budeme brát v úvahu pouze ekonomicky aktivní populaci a na ní závisející, jde o 6,6 milionu občanů v soukromém sektoru (zaměstnanci a jejich děti + živnostníci a jejich děti) a 1,25 milionu občanů závisejících na státu (zaměstnanci státu a jejich děti + nezaměstnaní a jejich děti). Čili poměr je cca 5:1 ve prospěch soukromého sektoru. V soukromém sektoru je poměr osob závisejících na zaměstnancích a na živnostnících cca 6,5:1.
Podnikání není zaměstnání
Zaměstnanci mají dlouhodobě stabilní příjem, jasně danou pracovní náplň, stanovenou pracovní dobu, mají nárok na dovolenou, případně další výhody domluvené se zaměstnavatelem, přesně vědí, kolik si za měsíc vydělají peněz, vědí, který den jim peníze přijdou na účet a prakticky jediné, čeho se mohou obávat je, že je jednoho dne zaměstnavatel propustí. Pokud si najdou nové zaměstnání, všechny “jistoty” se jim opět vrátí. Pokud nejsou extrémně loajální a zodpovědní, nebo za to nenesou ve firmě zodpovědnost, tak je ani nenapadne myslet na firemní náklady, efektivitu práce, ekonomickou stabilitu, nebo jestli má firma dost zakázek. Prostě chodí do práce, dělají co mají a dostávají za to pravidelně zaplaceno. Zaměstnavatelé by se bez nich neobešli.
Podnikatelé to mají podstatně napínavější. Když začínají podnikat, musí vymyslet, co budou dělat, musí do podnikání vložit vlastní peníze, nebo si je někde půjčit a pak je splácet. Musí platit dodavatelům, platit nájmy, sehnat, zaškolit a platit zaměstnance, splácet úvěry, ale především musí shánět zákazníky a zakázky, aby vůbec něco utržili. Když se jim bude dařit, možná utrží dost, aby zaplatili všechny náklady a když se jim bude dařit velmi, tak možná nakonec i skončí v zisku. Obvykle trvá několik měsíců až let, než si podnikatel najde svou pozici na trhu a několik dalších let může trvat, než si ji upevní. Pokud je to možné, je potřeba si najít stálé zákazníky a spolehlivé dodavatele, vědět na koho se obrátit a stát se tím, na koho se rádi obrací ostatní. Přitom je ale potřeba myslet na to, že trh se stále vyvíjí a je nutné průběžně investovat do rozvoje podniku, protože co stačilo před lety, nemusí už stačit dnes. V ideálním případě tak bude podnik růst. Bude přibývat zákazníků, bude se zvyšovat obrat a poroste zisk. Aby šlo práci zvládat, budou přibývat zaměstnanci, tím pádem se ale budou zvyšovat i náklady. Možná bude potřeba pronajmout větší prostory, což také bude stát něco navíc, takže se sníží zisk. O to víc bude potřeba hledat zákazníků…. V ideálním případě by to takhle mohlo jít pořád dokola.
Živnostníci to mají ještě zajímavější. Platí pro ně všechno jako pro podnikatele, protože jsou podnikateli, současně jsou ale ředitelem, manažerem a minimálně ze začátku nejdůležitějším zaměstnancem sebe sama. Dost často jsou sami sobě také účetním, právníkem, daňovým poradcem, IT expertem, copywriterem, marketérem, uklízečkou a čímkoliv dalším, co je zrovna potřeba. Při tom všem musí sehnat dost zakázek a zákazníků na to, aby zaplatili všechny náklady související s podnikáním a současně potřebují, aby jim zbylo i dost pro osobní spotřebu, protože sami sobě nemohou posílat mzdu a jde o jejich jediný příjem. Bez ohledu na to, kolik na začátku živnostníci do podnikání investovali peněz, je jejich největší investicí jejich čas, který často věnují do podnikání i na úkor rodiny a blízkých. Pracují od nevidím do nevidím, nemají placenou dovolenou a ani žádné jiné zaměstnanecké výhody. Je to ale cesta, kterou si dobrovolně zvolili a obvykle si na to zas až tak moc nestěžují.
Jak to mají podnikatelé s výdaji je více méně jasné, musí každý měsíc zaplatit všechny pravidelné náklady a k tomu průběžně proplácí faktury dodavatelům za dodané zboží a služby. Žádné jisté příjmy ale podnikatelé nemají. Jsou závislí na poptávce po jejich službách nebo produktech. Dost často jsou ovlivněni i sezónností jejich činnosti. Pokud mají obchod a nepřijde jim do něj za celý den žádný zákazník, tak nevydělají ani korunu. Pokud poskytují službu a nikdo ji nevyužije, opět nic nevydělají. Přitom ale pořád musí platit stejné náklady. V provozovnách se většinou platí na místě v hotovosti nebo kartou, platby na fakturu nejsou tak běžné, takže podnikatel má obvykle v takovém případě peníze za svou činnost ihned. Spousta podnikatelů ale realizuje velké nebo dlouhodobé zakázky, někteří vůbec nemají provozovny a nepracují tak s hotovostí, ale vše fakturují. Obdobně to mají i výrobci a velkoobchodníci. A teprve teď to začíná být vzrůšo. Záleží, co máte se zákazníkem / odběratelem domluveno a jestli vůbec byla domluva možná a nebo jste museli přistoupit na jeho obchodní podmínky. Někdy je možné fakturovat průběžně, ale často musíte počkat na dokončení zakázky, abyste mohli fakturovat. Pokud je to několikaměsíční akce, po celou dobu musíte platit všechny náklady ze svého. A pak je tu ještě splatnost! Když máte veliké štěstí, bude splatnost faktur do 14 dnů. Obvyklá je splatnost 30 dnů, výjimkou ale není ani 60, nebo 90 dnů. A do toho přichází ještě DPH, pokud jste jeho plátcem, musíte ho odvést státu bez ohledu na to, jestli ho vůbec někdy dostanete zaplacené. Rozhodující totiž je to, že jste ho fakturovali, nikoliv to, jestli jste peníze, které máte odvést státu, reálně obdrželi.
Příklad: Dostanete velkou výrobní, nebo montážní zakázku cca na 2 měsíce. Realizací zakázky strávíte celý únor a březen. Jste plátce DPH a zakázku fakturujete neprodleně po jejím skončení (k 31.3.), se zákazníkem máte domluvenu splatnost 30 dní. Cena zakázky je 1.000.000 Kč bez DPH. V průběhu února a března musíte ze svého zaplatit všechen materiál nutný k realizaci zakázky, v únoru, březnu i dubnu musíte ze svého zaplatit běžné náklady celé firmy včetně mezd, do 25. dubna musíte státu zaplatit 210.000 Kč na DPH za vystavenou fakturu a teprve týden na to začnete konečně vyhlížet peníze za zakázku a budete doufat, že dorazí včas.
Čili za práci odvedenou v únoru dostanete zaplaceno koncem dubna, do toho musíte platit všechny běžné výdaje, zaplatit materiál a zadotovat stát odvodem DPH, kterou možná nikdy neuvidíte.
Spousta podnikatelů je do jisté míry ovlivněna sezónností své činnosti, případně charakterem činnosti. Pokud nejsou část roku schopni provozovat činnost (např. půjčovna lodiček přes zimu), nebo po ní není poptávka (výroba a prodej vánočních ozdob, stavebnictví), mohou být jejich příjmy značně nepravidelné. To znamená, že v určité části roku si musí vydělat tolik peněz, aby z toho přežili období bez zakázek. Čili analogie s pravidelným příjmem zaměstnanců je u podnikatelů naprosto zcestná. Určitě se najdou podnikatelé, kteří mají v průběhu roku příjmy rozložené rovnoměrně, ale mnohem běžnější je, že příjmy závisí na délce a rozsahu jednotlivých zakázek, případně, že mají podnikatelé silnější a slabší měsíce, někteří z nich i měsíce, kdy nevydělávají vůbec.
V drtivé většině podnikatelé podnikají kvůli zisku, tedy proto, aby na tom vydělali. Není to tak ale vždycky. Někdo může začít podnikat, protože si myslí, že má geniální nápad a chce ho realizovat, někdo proto, že chce prostě jen začít dělat to, co ho baví a někdo proto, že neměl jinou možnost, protože nemohl najít práci, nebo potřeboval speciální podmínky, které si dokáže nabídnout pouze on sám. Ať už byla na začátku motivace podnikatel jakákoliv, měl by být výsledkem podnikání zisk.
Problémy v dobách Corony
Dlouhodobá kampaň
Jako velký problémem se ukazuje dlouhodobě vedená kampaň proti živnostníkům a malým podnikatelům. Značná část veřejnosti je dlouhodobě neprávem vnímá jako osoby parazitující na společnosti. Proto nyní spousta lidí (očividně včetně vedení státu) nechápe, proč by jim měl stát pomáhat. Už jen pouhé slovní spojení “pomoc podnikatelům” vyvolává negativní emoce. Dlouhodobá kampaň tedy zafungovala. Role drobných podnikatelů pro ekonomiku státu nikoho nezajímá.
Vždyť si to sami vybrali, tak proč teď fňukají?
Při hádkách o “parazitech” je obvyklým argumentem podnikatelů to, že, kromě toho, aby jim stát neházel klacky pod nohy, po státu prakticky nic nechtějí. Teď ale najednou chtějí, aby jim stát pomáhal. To nemá logiku! Nedá se jim věřit! Pokud by stát nezasahoval do jejich ekonomické činnosti, o pomoc by nežádali. Vzhledem k tomu, že to byl stát, kdo svými plošnými opatřeními přímo či nepřímo prakticky zastavil nebo omezil činnost většiny podnikatelů, domáhají se pomoci právě u něj. Nejde o situaci, kterou by způsobil trh, nebo si ho způsobili podnikatelé svým jednáním sami. Jde o stav, který (v reakci na krizovou situaci) způsobil svými nařízeními stát. Proto se podnikatelé obracejí právě na něj. Nutně nevolají po tom, aby jim stát dal peníze, ale potřebují vědět, co stát chystá. Potřebují hlavně informace!
Chybí informace! Vládne chaos.
Podnikatelé potřebují ke své činnosti informace. Pokud je nemají, nemohou činit (správná) rozhodnutí a mohou se tak dostat do vážných problémů. Krize trvá už několik týdnů, ale nikdo nic neví. Vláda prakticky nesděluje relevantní informace a to málo, co nám řekne, průběžně mění a odvolává. Na nic z toho, co jsme se z četných tiskových konferencí dozvěděli se nedá spolehnout. Kdyby podnikatelé věděli, jak dlouho budou opatření trvat, jaké kroky ohledně omezení vláda (ne)chystá, případně jakou pomoc (ne)chystá pro podnikatele, mohli by na situaci průběžně reagovat, případně se dopředu chystat na to, co bude. Mohli by se racionálně rozhodnout, zda má smysl podnikání ukončit hned, nebo několik týdnů počkat a pak pokračovat v provozu. Jenomže žádné takové informace nemají. Vlastně nemají vůbec žádné informace. A tak dělají to nejlogičtější, co jde – končí preventivně hned, protože nevědí, co bude a protože později už by mohlo být příliš pozdě.
Vláda toho dělá dost!
Vláda dělá hlavně spoustu tiskových konferencí, ale to je asi tak všechno. Svou nečinností vyvolává paniku. Pokud už nějaký nápad prezentuje, jde buďto o naprostý výstřel do tmy, nebo o naprosto nesmyslné opatření, které vůbec nic neřeší, nefunguje, fungovat nebude, nebo ho stejně druhý den změní. Vláda nemá nic. Nejen že nemá žádnou koncepci, nebo alespoň vizi, ona ani nemá představu o základních principech fungování ekonomiky jejího vlastního státu. V současné situaci je pro podnikatele nejdůležitější rychlost, protože se potřebují co nejdříve rozhodnout, co dál. A vláda pořád mlčí.
Pomoc zaměstnancům aneb kurzarbeit
Prezentuje se jako pomoc podnikatelům – zaměstnavatelům. Jde ale o pomoc zaměstnancům. Podnikatel, který by jinak zaměstnance už dávno propustil, zaměstnance nepropustí, nadále mu platí mzdu a zpětně za toto dostane částečný příspěvek od státu. Podpora není automatická, je potřeba o ni žádat a příspěvek činí až 39.000 Kč na pracovníka a měsíc. Podnikateli zůstaly všechny jeho běžné náklady, dokonce i náklady na zaměstnance, ty se jen snížily o příspěvek státu. Z peněz od státu tedy podnikatel nic nemá, všechny je přeposílá zaměstnanci. Zaměstnanec ale díky této podpoře teď nepřišel o zaměstnaní. Zaměstnavatel dál finančně “krvácí” a pokud bude krvácet dlouho, hrozí, že zaměstnance stejně nakonec propustí. Opatření by tedy dávalo v současné situaci smysl, kdyby bylo doprovázeno dalšími kroky. Samo o sobě pro většinu podnikatelů neřeší prakticky nic. Zvažovaná podmínka, že pokud podnikatel o podporu požádá a nakonec pracovníky stejně propustí je teoreticky super, ale prakticky je to opět nesmysl.
Příklad: Pokud předpokládám, že bude krize trvat tři měsíce a vím, že tak dlouho udržím firmu nad vodou, tak požádám o podporu a zachovám pracovní místa. Co když ale bude krize delší? Mně dojdou peníze a budu muset propustit zaměstnance. Jako by nestačilo, že mi jde do háje firma, ještě budu obviněn z podvodu a budu muset vracet vyplacenou podporu, ze které jsem neviděl ani korunu, protože jsem ji celou přeposlal zaměstnanci. Vědět tohle rovnou, tak jsem to zavřel hned a o žádnou podporu na mzdy bych nežádal.
Pomoc podnikatelům
Podnikatelé nutně nevolají po tom, že jim má někdo hradit ušlý zisk, dokonce by velká část z nich nepotřebovala ani žádné provozní dotace. Stačilo by mít nějakou promyšlenou strategii. Většině podnikatelů by stačilo, kdyby si za zvýhodněných podmínek mohli vzít úvěr na provozní financování. Pokud by byly banky při poskytování vstřícnější, doba splatnosti dostatečně dlouhá a úrok přiměřený, nebo ideálně nulový, spoustě podnikatelů by to velice pomohlo. Někteří podnikatelé by dokonce nepotřebovali ani to, stačil by jim jen dostatek informací, protože kdyby byl systém dobře nastaven, peníze by dostali od ostatních. Peněz by se přes úvěry do ekonomiky dostalo dost a získal by se tím čas na vymýšlení případných dalších opatření. Bohužel ale až na drobečky nemáme a nevíme vůbec nic.
Existují už dva programy, které pomáhají: Covid I a Covid II. První byl rozebraný během prvního dne a žádat šlo minimálně o 500.000 Kč. Přihlásily se spíše veliké firmy, které mají dostatek lidí na vyřizování složité administrativy spojené s žádostí. Covid II je na tom dost podobně, navíc ho nejde čerpat v Praze, kde je značná část postižených podnikatelů. V ČR je přes milion podnikatelů, vláda se chlubí, že jim aktuálně rozděluje kolem 25 miliard a na podporu dosáhne až 8.000 podnikatelů. Začarujeme si s čísly: Super, v průměru 2.500 Kč na podnikatele! Podpora pro 8.000 z milionu! Čti pro jednoho ze 125. A co zbylých 124???
Pomoc pro živnostníky
Jako jediné relativně smysluplné opatření lze označit odklad plateb a odpuštění minimálních záloh na sociální a zdravotní pojištění. Největším pozitivem tohoto opatření je, že k němu došlo rychle. O všem ostatním by se dalo dlouze diskutovat.
Pětadvacítka aneb odvolávám, co jsem slíbil. Bohužel nestíhám sledovat aktuální vývoj a už vůbec nevidím do budoucnosti, takže nevím, jaká zrovna platí pravidla v okamžiku, kdy to čtete. Původně mělo jít o příspěvek živnostníkům 15.000 Kč měsíčně, mávnutím kouzelného proutku se z toho stalo 25.000 Kč jednorázově. Takovejch peněz!
V textu výše jsme si vysvětlili, že živnostník dost často dělá od nevidím do nevidím, nejdřív si musí vydělat na provoz podnikání a teprve to, co zbude, je jeho výplata, protože je sám svým zaměstnavatelem i zaměstnancem. Zapomeneme teď úplně na to, že má nějaké náklady spojené s podnikáním. Živnost se mu zastavila a on tak zůstal bez “výplaty”. Může nějakou dobu živit rodinu z úspor, byl rozumný, takže nějaké úspory má. Také ale může živnost zrušit a jít se přihlásit o podporu na úřad práce. Aby zaměstnavatelé nepropouštěli, stát přispívá prostřednictvím zaměstnavatelů každému zaměstnanci až 39.000 Kč měsíčně. Aby se nerozpustili živnostníci, původně nabízel stát 15.000 Kč měsíčně, teď mluví o 25.000 Kč jednorázově. Ať pořád jenom nekritizujeme, buďme za to rádi, je to lepší než nic a měsíc, možná dva se s tím dá vyžít. Když k tomu připočteme, co má našetřeno, snad to nějak přežije.
Ale teď přichází to ALE! Živnostník je taky podnikatel a nese s tím spojené náklady. A dost možná je to i zaměstnavatel. A na tohle všechno stát přeci myslel. Na zaměstnance dostane příspěvek, další peníze dostane pro sebe, stát mu odpustil platbu záloh! Problém vyřešen!
Příklad: Jste živnostník, provozujete malý obchod, máte jednoho zaměstnance, se kterým se v obchodě střídáte. Nájem obchodu je 20.000 Kč měsíčně, zaměstnanci platíte 25.000 Kč měsíčně (reálně Vás ale stojí superhrubou mzdu 33.500 Kč), další provozní náklady (nákup vybavení, úklid, opravy, účetní, telefony, EET, internet, reklama…) jsou cca 10.000 Kč měsíčně. Měsíční tržby se pohybují okolo 90.000 Kč (obvykle v rozptylu 70 — 110 tis za měsíc). V průměru Vám tak zbývá 25.000 Kč měsíčně (tedy někdy pět, někdy padesát).
Teď máte obchod zavřený, takže žádné příjmy nemáte. Nájem musíte platit dál. Zaměstnance můžete propustit, nebo poslat domů, ale i v tom případě mu budete pořád vyplácet (sníženou) mzdu. Zároveň nepotřebujete využívat část externích služeb, které normálně využíváte, takže je pozastavíte.
Rozhodli jste se, že to zkusíte přežít. Pořád platíte nájem 20.000 Kč, zaměstnance jste poslal domů za 100 % mzdy, ale stát Vám (snad) 80 % dodatečně proplatí. Takže musíte zaměstnanci zaplatit 33.500 Kč a z toho 26.800 Kč dostanete někdy zpět. Taky musíte státu odvést DPH ve výši cca 19 000 Kč. Stát Vám ale ulevil tím, že ušetříte cca 5.000 Kč každý měsíc na odvodech. A aktuálně Vám slíbil jednorázových 25.000 Kč. Protože jste opatrní, máte pro případ problémů stranou cca tříměsíční rezervu 75.000 Kč. Vaše osekané náklady jsou 20 (nájem), 5 (ostatní služby), 33,5 (mzdy), tedy celkem 58,5 tis. Do toho musíte odvést 19 tis DPH. Naštěstí jen za předchozí měsíc, kdy jste ještě tržby měl. Příští měsíc už nic platit nebudete. Navíc příští měsíc možná dostanete kompenzaci vyplacené mzdy, tedy 26.800 Kč. Tak jako tak jste pořád 30.000 měsíčně v mínusu jenom za podnikání. Od státu dostanete 25.000, sami máte 75.000. Takže pokud pomineme Vaše soukromé náklady, vydržíte to 3 měsíce. Jen nebudete mít co jíst. Pokud živíte rodinu, není to pěkná vyhlídka. Nebo se na to vykašlete a celé to zavřete. Bude o dva nezaměstnané víc, o příjem přijde ten, kdo Vám pronajímal obchod, stejně tak všichni, kdo Vám dodávali nějaké služby, už nebudete platit daně státu, ale budete mít jistotu, že uživíte rodinu minimálně další tři měsíce.
Pokud by v příkladu nešlo o obchod, ale dodavatelskou firmu obchodu, zaměstnanec poslaný domů by měl nárok na 60 % mzdy, takže by dostával pouze 15.000 Kč, Vás by to stálo 20.000 Kč, od státu byste zpětně dostali 12.000 Kč. Vy byste na tom byli pořád přibližně stejně, ale výrazně by si pohoršil Váš zaměstnanec. Pořád by si ale udržel práci.
Rezervy firem
Podnikatelé mají mít rezervy! A většina podnikatelů je má, ale opět je problém ve výjimečnosti současné situace. Většina podnikatelů se na různé podoby krize připravuje a má tomu odpovídající finanční rezervy. Krizové plány ale počítají s poklesem obratu o pár desítek procent. Pokud by k něčemu takovému mělo dojít, nestane se to ze dne na den, ale signály blížícího se problému by přicházely postupně a dalo by se na ně průběžně reagovat. Žádný krizový plán nepočítá s naprostým zastavením činnosti ze dne na den a pokud ano, tak ne s tím, že taková situace bude trvat několik týdnů, nebo dokonce měsíců. V případě nějaké živelné pohromy by zastavení činnosti ze dne na den asi reálné bylo, ale v těchto případech by pravděpodobně takovou situaci kryla pojistka a podnikatel by se pravděpodobně dočkal kompenzace.
Proč zachraňovat podnikatele?
To je ta nejdůležitější otázka ze všech. Protože všechno souvisí se vším! Každý pro někoho pracuje, každý někomu něco prodává, každý od někoho něco kupuje, všichni platí daně a všichni potřebujeme stát. Pokud stát svou (ne)činností způsobí problémy v ekonomice, bude to nakonec on sám, kdo na to doplatí. A stát jsme my všichni!
Jak jsme si už vysvětlili dříve, podnikatelé jsou jak živnostníci, tak i malé, střední, velké a obří firmy. Většina z podnikatelů někoho zaměstnává a s někým obchoduje. Na příjmech od podnikatelů závisí cca 6,6 milionu občanů. Pokud se podnikatelům přestane dařit, začnou propouštět, krachovat a tím pádem i přestanou platit daně. Pokud by to bylo za normálních okolností, týkalo by se to pouze jednotlivých podniků a pro ekonomiku by to žádný problém neznamenalo. Zaměstnanci si najdou novou práci, zákazníci nového dodavatele, dodavatelé nové klienty. Nepůjde o nic drastického a “neviditelná ruka trhu” si to sama velmi rychle vyřeší. Pokud se ale něco podobného odehraje v obřím měřítku a navíc v situaci, kdy se volný trh prakticky zastavil, tak se “samo” nic nevyřeší. Firmy zkrachují, propuštění zaměstnanci se obrátí se žádostí o pomoc na stát, razantně se sníží výběr daní a výdaje státu porostou.
Na příjmech od státu teď přímo nebo nepřímo závisí necelé čtyři miliony občanů (především důchodci, státní zaměstnanci, nezaměstnaní a jejich děti), pracujících je z toho pouze 500.000 (státní zaměstnanci). Stát pravděpodobně nebude chtít zhoršovat situaci a propouštět nebude. Nezaměstnaných ale bude přibývat. Může jít o stovky tisíc lidí. Všechny pak bude muset “živit” stát. Tím se zvýší výdaje státu, ale současně klesnou jeho příjmy.
Spousty podnikatelů se omezení vůbec netýkají, tak proč by měli mít nějaký problém? Protože obchodují s těmi, kterých se ta omezení týkají!
Příklad: máte úklidovou firmu a uklízíte v nákupních centrech a kancelářských budovách. Pokud máte štěstí, uklízíte dál a i když jde prakticky o nesmyslnou činnost, dostáváte za ni zaplaceno. Druhá možnost je, že se zákazník zachoval racionálně a snaží se na Vás maximálně ušetřit. Tedy pokud to šlo, službu úplně vypověděl, nebo se pokusil domluvit nižší plnění. Tím pádem omezení dolehne i na Vás a i Vy začnete přemýšlet, kde a jak ušetřit a komu a za co byste nemuseli platit.
Vzhledem k provázanosti ekonomiky je podstatou problému hrozící dominový efekt. Přirovnat se to dá k teď tak populárnímu modelování šíření viru. Každý podnikatel v problémech ovlivní bezpočet dalších subjektů ve všech směrech (zaměstnanci, zákazníci, dodavatelé, odběratelé, stát). Postupně se budou dostávat do větších či menších problémů další a další podnikatelé a budou přibývat další a další nezaměstnaní. Lidem začnou docházet peníze, přestanou tolik utrácet, budou si dělat úspory pro případ pokračující krize a tím krizi ještě prohloubí. Tím víc podnikatelů se dostane do problémů, protože typ krize, na kterou se běžně připravují, přijde až ve druhé vlně, kdy už bude většina nouzových zdrojů spotřebována.
Stručně řečeno se to má tak, že pokud se rychle něco nestane, velká část podnikatelů se dříve nebo později dostane do platební neschopnosti a svou platební neschopností způsobí druhotnou platební neschopnost u dalších podnikatelů. Na placení svých závazků tak nebudou mít prostředky další a další podnikatelé a druhotná platební neschopnost se bude lavinově šířit. Pokusy o záchranu podniků budou doprovázené propouštěním a masivním šetřením nákladů, což bude situaci ještě více zhoršovat. Pokud nepomůže ani to, podnikatelé začnou ve velkém krachovat. Většina závazků zůstane neuhrazena, přibude osobních bankrotů, budeme mít statisíce nezaměstnaných a radikálně se sníží příjmy státu z vybraných daní a odvodů. Určitě to spousta firem přežije, ale bavíme se tady o přímém vlivu na 6,6 milionu lidí – dvě třetiny obyvatel České republiky.
Začarujeme si s čísly: Když by se to nějak zásadně dotklo pouze pětiny podnikatelů, tedy 200 tisíc z cca milionu, tak se to přímo týká jednoho a čtvrt milionu občanů (osmina celkové populace), když to vztáhneme pouze na pracující, tak jde o 800 tis z cca 5 milionů (šestina pracujících). Když to nějak zasáhne polovinu podnikatelů, tak tu mluvíme o přímém vlivu na 3,3 milionu občanů (třetina celkové populace), vztaženo na pracující je to 2,3 milionu z 5 milionů (necelá polovina všech pracujících). Proto je potřeba pomáhat podnikatelům! Podnikatelé nejsou ti, co žijí na Bahamách, především jsou to ti, co dávají lidem práci!
Čím déle bude vláda oddalovat konkrétní kroky, tím větší problémy to nakonec způsobí. Někdo zavře firmu preventivně, někdo k tomu bude donucen. Někdo se po krizi do podnikání pustí znovu, ale bude spousta takových, co už se na to vykašlou. Třicet let budovali firmu, těšili se, že půjdou brzy do důchodu a teď nebudou mít chuť a sílu začínat znovu podnikat. Podobně na tom budou i ti, kteří podnikat teprve začínali a teď přijdou o všechno.
Švarcsystém
To, že možná někde někdo pracuje na Švarcsystém, nesmí být záminkou pro plošné odmítnutí pomoci živnostníkům. Že někdo pro někoho pracuje na živnostenský list, ještě neznamená, že jde o zakázaný Švarcsystém. Existuje spousta osobních, profesních i praktických důvodů, proč k takové spolupráci dochází. Vždy se zmiňuje ale pouze ten nejzřejmější – ekonomický. V principu jde o to, že ten, kdo má dostat zaplaceno, chce dostat zaplaceno co nejvíc a ten, který má platit, chce zaplatit co nejméně. Proč odvádí živnostníci státu tak málo? Neměli bychom se spíš ptát, proč ostatní odvádí tak moc?
Příklad: Jste pracovník a chcete vydělávat 30.000 Kč měsíčně. Pokud se za tyto peníze necháte zaměstnat, zaměstnavatele budete stát cca 40.000 Kč, na účet Vám ale přijde necelých 23.000 Kč. Nebo se domluvíte na dodavatelské spolupráci. Znamená to pro Vás, že si budete muset sami platit cca 5.000 Kč měsíčně na sociální a zdravotní pojištění. Ať už se domluvíte na částce 30, 35, nebo 40 tis, vždy se Vám to oběma finančně vyplatí: 30.000 = klient šetří 10 tis, Vám zůstane 25 tis, tedy reálně vyděláte od 2 tis víc; 35.000 = klient šetří 5 tis, Vám zůstane těch 30 tis o které jste si řekli a tajně jste doufali, že je opravdu dostanete a reálně vyděláte o 7 tis víc; 40.000 = klient je na svém, Vám zůstane 35 tis a vyděláte tak o 12 tis víc.
Podnikatelé vydělávají miliony
Většina z nich tolik nevydělává. A i kdyby ano, je to v pořádku. Je to odměna za jejich investované peníze, jejich čas, či jejich nápady. Pokud 20 let budujete firmu z ničeho, není důvod, abyste se za to neodměnili. Na začátku jste investovali vlastní peníze, dlouhé roky většinu zisku věnovali do dalšího rozvoje podnikání, proč byste se teď měli stydět za to, že se Vám dařilo a že jste na tom vydělali? Vždyť proto jste to dělali! Stejně tak, pokud jste sice nic nebudovali, ale vzali jste 20 milionů a investovali je do nějaké firmy, chcete, aby Vám ty investované peníze něco vydělaly. Pokud budeme majitelům a investorům odpírat jejich odměnu, oni si seberou svoje peníze a klidně si je nacpou do peřin. Co ale bude s těmi, které teď ty jejich peníze živí?
V jedné diskuzi jsem zaznamenal požadavek na to, že pomoc podnikatelům ano, ale jen v případě, kdy se jim sebere podnik, nebo na určitou dobu přijdou o veškerý zisk. Oba požadavky jsou naprosto nesmyslné. Nejlépe to jde demonstrovat na živnostnících. Jejich zisk je jejich výplatou. K čemu jim bude to, že zachrání své podnikání, když z toho nebudou nic mít? Každý den se budou dřít a stresovat a odměnou jim bude, že za to budou o hladu? To se na to raději vykašlou a s čistou hlavou si půjdou na úřad pro dávky. A i kdyby nic nedostali, tak na tom budou pořád lépe, než kdyby si podnik nechali. Pořád z toho nebudou mít nic, jen to nic budou mít bez práce. A nechat si sebrat podnik? To taky určitě bude motivovat spoustu podnikatelů ke snaze o jeho záchranu.
Všichni budeme stavět dálnice?
Pan superministr s velikou slávou prezentoval, že na stavbu dálnic přidali 6 miliard. Takže ekonomika je zachráněna, protože se bude ve velkém investovat do dálnic. V diskusích se taky opakovaně objevoval názor, že všechny nezaměstnané naženeme na stavbu dálnic a bude po problému. V extrému se tu bavíme o stovkách tisíc, možná i milionu nezaměstnaných. Opravdu se všichni vejdou na stavbu dálnic? A jak přesně se tam uplatní třeba kadeřnice, recepční, servírka nebo kosmetička? Všechny ty nezaměstnané bude muset platit stát. Když je pošle na stavbu dálnice, tak jim za to ale taky bude muset (zprostředkovaně) zaplatit. A kde na to vezme peníze, když se jeho vinou sníží výběr daní?
Kritika hospodaření státu
Proč ti, kteří celé roky kritizují to, že stát neumí hospodařit a že vyhazuje peníze oknem, najednou chtějí, aby stát ve velkém začal rozhazovat peníze a rozdával je podnikatelům? Protože rozumí ekonomice a vědí, jak funguje hospodářství! Stát posledních několik let rozhazuje peníze plnými hrstmi, ale teď, když jsou ty peníze nejvíc potřeba, aby co nejrychleji zachránily ekonomiku, tak preventivně nedá ani korunu a začíná dělat, že se začal chovat odpovědně a konečně po letech začal šetřit. Přitom právě teď přestalo záležet na tom, kolik bude schodek rozpočtu a jde o to, co nejvíce ekonomice pomoci. Nepřímo tím tak stát zachraňuje sám sebe! Mimochodem k tomu jsou obvykle dobré ty rezervy na horší časy, jejichž zbytky stát loni projedl.
Rychlost a koncepce
Pokud chceme ekonomiku zachránit, je potřeba jednat rychle. Každý den zpoždění znamená stovky končících podnikatelů, stovky nezaměstnaných a o miliardy vyšší státní deficit.
Neexistuje žádné univerzálně správné řešení. Možná dostane někdo peníze neoprávněně, ale pořád to budou menší škody, než kvůli tomu raději nedat peníze nikomu. Vláda měla už dávno přijít s nějakou ucelenou koncepcí, jak situaci řešit. Nevymyslela nic. Máme hromadu nesmyslných, nefungujících střípků, které ve výsledku prakticky ničemu nepomohou, navíc se v nich ani nikdo (včetně jejich autorů) nevyzná. Vláda nemá žádný nápad, jak udržet ekonomiku v chodu a jak pokud možno zachránit většinu podnikatelů.
Stojíme nad pacientem se zástavou srdce a mudrcujeme, jestli mu k tomu obkladu na čele máme přidat ještě bylinky a jako zásadní problém řešíme, kolik a jakých bylinek to bude a jestli je lepší mu je přiložit, udělat z nich odvar, nebo ho nechat je pocucat. Až pacient umře, tak slavnostně oznámíme, že sice umřel na Covid, ale že měl i jiné nemoci, takže to vlastně tak nevadí, stejně by jednou umřel.